V roce 2013 jsem pracoval v kolektivu tvořeném zčásti ukrajinskými dělníky a na sklonku roku mi nepřipadalo na pracovišti, že by debata kolem krize v jejich rodné zemi byla prvním námětem jejich hovorů. Připadalo mi to spíše dobu těsně před "Velvetovou" revolucí, kdy jsem na Ukrajině naposledy pobýval. Viděl jsem tehdy tiché demonstrace hnutí Memorial. Dramatický spád událostí mě však donutil trochu se zamyslet.
Nakoukl jsem do své knihovničky pro nějaká historická fakta, ale příliš jsem nepochodil. Literatura z dob "komunizmu" převážně hovoří o Sovětském svazu, který vznikl 30. prosince 1922 spojením několika zemí včetně "Ukrajinské sovětské socialistické" republiky. Co to bylo za republiku?
Jeden pramen uvádí: "Po vítězství Velké říjnové socialistické revoluce 7. listopadu 1917 se sovětská moc rozšířila na převážnou část vlastního Ruska i do některých oblastí jinonárodních. V letech 1918-1920 následovala občanská válka..." Jiný zdroj uvádí Kijev jako středisko "kontrarevoluce" s Ústřední ukrajinskou radou od 1.1. do 3.2.1918. Jak asi mohlo vypadat šíření revoluce v "jinonárodních" končinách do onoho shora zmíněného vzniku "Sojuzu"? Mohla na tom něco změnit Druhá světová válka?
Nejspíš ten proces nebyl nikdy definitivně potlačen. Rozbití Rakousko-Uherska se odehrálo za odlišné politické situace než rozbití Ruské říše, ale vznik nových států byl provázen lobingem v mezinárodním měřítku. Připomeňme jen neobyčejný vznik Československé republiky úsilím nejdůležitější postavy Masarykovy. Podobné postavy v případě Ukrajiny tonou v mlze.
A komu by měl patřit Krym, když Krymský chanát trval od roku 1427 do pol. 18. století. Národnostní složení obyvatelstva před deseti lety je uváděno směsicí: Ukrajinci 65 %, Rusové 33 %, Židé, Moldavané, Tataři, Bělorusové..
Totalitní režimy udržují svými represivními prostředky zdánlivou jednotu národů. Skutečné tenze uvnitř státního útvaru nejsou zvenku (zpoza hranic) často nějak viditelné. Sdělovací prostředky tu selhávají. Internet nevyjímaje. V tomto ohledu selhává jako zdroj nezávislých informací - chybí "ti nezávislí", kteří by jej mohli plnit. Dělat si obrázek z rozptýlených webů zájmových skupin je riskantní. Americká nepsaná doktrína "vývozu demokracie" vyvolává spíše další chaos při řešení konfliktů národností, jak nás přesvědčuje podporou skupin, které pak samostatně nejsou životaschopné, natož státotvorné.
Dělení Balkánu v 90. letech minulého století předvídal už deset let předem kamarád cestovatel; jiný cestovatel po Rusku ve své přenášce naznačil obrázek o tamním školním "dějepisu". Ovšemže, je rozdíl mezi turistou a cestovatelem, oba bohužel pokaždé novináře nenahradí.
Moderní geograficko-politické dění se už nezabývá budováním státu, ale sdružováním podle mocenských zájmů, rozpad "impérií" vede ke vzniku metastátů, ne nepodobných středověkým městským. Tahanice Spojených států s Evropskou Unií a Ruskem je spíš komická. Porošenko, Ključko, Timošenková jsou jen jména na hranici bulváru, vůdci, kterým se dostalo přízně sdělovacích prostředků. Nepředstavují však žádný široký proud ve společnosti. Nezbývá si než přát vzniku "vlády Národní jednoty" nebo alespoň takové, která zabrání pronikání mudžahedínů dál do sdrce Evropy.