Druhá světová válka skončila nešťastně rozdělením Evropy do sfér vlivu. Vítězná aliance se rychle rozpadla a její členové se rozdělili na dva tábory. Jejich stále nesmiřitelnější stanoviska k nastolení společenského řádu na svém území přivedla nejen Evropu ke stupňujícímu se napětí, které politikové nazvali >studenou válkou<. Je tedy celkem logické, že prvním krokem k řešení, či spíše pokusu o sanaci tohoto stavu, bylo ustavení Severoatlantické aliance v dubnu1949.
Expanze Sovětského svazu zachvátila i státy, které měly již za sebou období demokratického vývoje. Nadvláda komunistické ideologie v tomto prostoru nenechala vývoj plynout ve svůj neprospěch a militantní jestřábi odpověděli v květnu1955 založením Varšavské smlouvy.
Není cílem tu pitvat další historii studené války, vrcholící na začátku šedesátých let málem jaderným konfliktem. Jen se zmiňme o vnějších projevech obou vojenských seskupení. Zdokonalování stávajících a vývoj nových zbraňových systémů se prezentovaly společnými cvičeními spojeneckých vojsk na území příslušné aliance. Navenek se prezentovaly v ozbrojených konfliktech podporou příslušně ideologických partnerů v daném konfliktu. Indočína, Korea a podobně. Postupme ale k současnosti.
Osmdesátá léta uplynulého století přinesla rozpad komunistického impéria a tím de facto "odpaření" studené války. S poněkud komickými výsledky například v Afghánistánu.
Už v letech studené války bylo možné vystopovat zárodky "tak trochu jiných" konfliktů. Ne vždy totiž ideologové obou stran vsadili na ty správné frakce, které měly zaručit příslušný vývoj v zemích zbavených kolonialismu. Korupce, hra na obě strany, nespolehlivost, touha po zbohatnutí za každou cenu, to vždy rozdělovalo společnost příslušného státu. Diktátorské režimy bohužel přežívají dodnes.
Zdánlivou výhodou takové diktatury je potlačování určité skupiny lidských práv tak, aby etnické aspekty byly maximálně utlumeny. Za příklad může sloužit Jugoslávie, kdysi jediná relativně demokratická struktura, která kdy vznikla v balkánském prostoru. Bohužel se ukazuje, že čím déle se etnická nesnášenlivost potlačuje silou, tím více a rychleji eskaluje v revolučních momentech osvobození. Vidíme to dnes i na prostoru Ukrajiny.
Vraťme se k rozpadu komunistického impéria. Tak nějak automaticky s ním zanikla v roce 1991 Varšavská smlouva. Dalo by se očekávat, a komunističtí ideologové to také mnohdy požadují, že zanikne i NATO. Proč má nadále přežívat pakt, jehož protivník zmizel v prachu dějin? Proč nadále vysává finanční krev svým nebohým členům? Nebo snad má reálného protivníka? Jistě, je tu ještě ANZUS, SEATO, kontrolované ovšem podobně jako NATO.
Je tu ale také Evropa. Většina členských zemí NATO odtud pochází. A většina konfliktů v posledních desetiletích se na tomto kontinentu odehrává mimo území členů. Trochu schizofrenicky řeší Evropa tyto války. Nastojte s využitím vojska Severoatlantické aliance. Dovedně maskováno různými mírovými misemi KFOR, UNPROFOR apod. Jeden známý politik dokonce přišel s kouzelným zaříkávadlem "humanitárního bombardování". Jde o latentní konflikty, které nemají přímé vojenské řešení. Co si s nimi Evropa počne, sledována zblízka mocnou Ruskou říší?
Evropa trpí absencí vlastních akčních ozbrojených sil v procesu OBSE. Ekonomicky se Evropa integruje. Má tu nastoupit i integrace vojenská? Co by tomu řekla Severní Amerika, kdyby se síly NATO přeměnily v evropské? Asi úvaha mimo mísu.
Je reálné vzdorovat nábožensko-ideologickým fundamentalistům, nerespektujícím žádná válečná a většinu společenských pravidel? To není reálné ani s použitím sofistikovaných zbraňových systémů. Je to otázka infiltrace, zpravodajských prostředků.
Vývoz demokracie se evidentně nedaří nikde na světě. Každý si totiž demokracii vykládá podle svého. Po nepříliš úspěšné pacifikaci balkánského konfliktu vystupují další problémy na evropském pomezí.
Současná role role NATO spočívá především v účinné koordinaci ozbrojených sil partnerů. A to je nákladná věc. Budoucí roli lze spatřovat ve vytvoření jistého virtuálního nadnárodního státu, řízeného analytickými útvary, zkrátka jinými pravidly než například demokratickými volbami. Také bez případné účasti USA si nelze představit rostoucí automatizaci armády a velení takových sil.
Dá se očekávat, že bude nutné přehodnotit strategii. Zůstat pasívním obranným společenstvím se dlouhodobě nemusí vyplatit. Vznik něčeho jako politického poradního výboru (známého z té zaniklé koalice) bude nutný. A pokud se Evropa nerozhoupe k vybudování vlastních sil, schopných jednat i proti "neviditelnému" nepříteli, zůstane NATO jediným prostředkem řešení krizí.